Taiwanský Hello Kitty Jet

Při svých cestách mezi Čínou a USA začínám narážet na podobný problém, kterým trpí pravidelní cestující na transatlantických trasách. Nechtěl jsem totiž upadnout do stereotypu létání jednou a tou samou linkou, a proto jsem začal aerolinky střídat, jenže teď začínají docházet i aerolinky, takže musím volit čím dál krkolomnější routingy.

Začal jsem přímými lety, potom jsem letěl přes Kanadu, přes Koreu, přes Japonsko a dokonce i přes Singapur, takže ve výčtu zbývaly už jenom obskurní tranzitní místa jako Manila, Sydney nebo Auckland. Jenže pak mě napadlo, že tu vlastně existuje ještě jeden ostrov, který je na tom podobně jako hlavní hrdinka pohádky Princezna Koloběžka – je to Čína, ale vlastně to není Čína. Tušíte správně, že jde o ostrov Taiwan, domov aerolinek China Airlines a Eva Air. A protože Eva Air navíc provozují flotilu speciálních „Hello Kitty“ letadel, bylo jasné, že tentokrát poletím do San Francisca právě s nimi. Pravda, musel jsem finální letenku poskládat trochu krkolomně, protože Hello Kitty linka létá mezi „městskými“ letišti Taipei Songshan a Shanghai Hongqiao, kdežto dálkové linky létají z Čankajška (vlastně správně bych měl napsat Taipei Taoyuan – zde totiž došlo k opačnému přejmenovávacímu procesu než v případě Ruzyně – Havla).

PVG-TPE, BR711, B747-400

Zatímco ještě před pár lety přímé spojení mezi ostrovem a pevninou neexistovalo, takže se létalo přes Hong Kong, nyní po výrazném oteplení vzájemných vztahů létají přímé linky prakticky z každého většího čínského města. A v případě Šanghaje je provoz tak hustý, že jde o několik spojů denně obsluhovaných widebody letadly. Vybral jsem si tedy linku, která odlétala brzy odpoledne, a navíc byla obsluhovaná Boeingem 747, který měl jako jeden z mála economy class i na horní palubě. Přes internet jsem si tedy zarezervoval místo v jedné ze zadních řad „hrbu“, a cestou z maglevu do odletového terminálu se těšil na pohodovou atmosféru malé kabiny. Podle šipek jsem zamířil do části letiště určené „mezinárodním odletům a letům do Hongkongu, Macaa a na Taiwan“, kde bylo hned několik přepážek pro check-in Eva Air. Usměvavá pracovnice mě doprovodila k prioritnímu odbavení (díkybohu jsou Eva Air členem Star Alliance), kde mi další sličná slečna oznámila, že mě bohužel musí přesadit. To mě trochu rozladilo, protože jsem si v duchu představoval, že budu sedět někde v podpalubí, a evidentně si toho všimla i agentka, protože vzápětí dodala: „Nebojte se, sedíte pořád nahoře, akorát budete mít exit row, protože máte zlatou kartu.“ Podlaha terminálu se zatřásla, jak mi spadnul obrovský kámen ze srdce…

Jumbo už čeká na cestující
Jumbo už čeká na cestující

Následně jsem zapnul autopilota a víceméně po paměti prošel kombem pasovka-security-lounge. Air China otevřela ve spolupráci se zbytkem Star Alliance zbrusu nový dvoupatrový salónek v hlavní budově, který výrazně zlepšil standard cestování (a na jehož pultu s cukrovinkami jsem se stal za posledních pár měsíců závislým), ale tentokrát jsem v něm strávil jenom pár desítek minut, protože do odletu zas tolik času nezbývalo. Nástupní selekce díkybohu proběhla bez závad, a tak jsem na horní palubu dorazil nějakých pět minut před zbytkem pasažérů, takže jsem si mohl celou kabinu pečlivě prohlédnout. Sedačky a kvalitu interiéru bych označil slovy „lepší průměr“ – i v normálních řadách bylo celkem dost místa na nohy, všude čisto, ale bylo vidět, že sedačky již mají svá léta a ani obrazovky IFE nepatřily k největším. Z reproduktorů vyhrával řízný vojenský pochod ve stylu předválečné čínské republiky, což byla první známka oněch „kulturních odlišností“, se kterými jsem se měl blíže seznámit na zpáteční cestě během stopoveru v Taipei.

Odstartovali jsme víceméně podle letového řádu (což je v případě letiště PVG v posledních měsících spíš překvapení než běžný stav), prvních pár desítek minut jsme kopírovali pobřeží, abychom konečně ostře zahnuli vlevo přes průliv. Obsazenost kabiny byla přibližně 90%, ale i tak servis postupoval velmi svižně. Bohužel jídlo nevypadalo moc lákavě – jedna parodie na salát, kuře s rýží a hromadou podezřelé zeleniny, trocha ovoce, sladká kaše a krabička jablečného džusu – ale měl jsem hlad, takže jsem se s ním porval celkem úspěšně. Sotva letušky sklidily prázdné tácy, začali jsme klesat. Venku bylo sice pěkně, ale hodně vedro, takže zvlášť na finále jumbem lomcovaly nepříjemné stoupáky, které jsem moc dobře nesnášel. Letušky, které seděly na jumpseatech naproti, se mě snažily uklidnit s tím, že to je při letech na TPE normální, na což jsem odpověděl, že to vím, ale když nesedím v letadle s padákem a otevřenými dveřmi, tak mám pokaždé strach. Tím jsem zase trochu vyděsil je, ale nakonec jsme celou situaci přešli s úsměvem, protože piloti posadili Boeing na přistávací dráhu jak do peřin. Palubní hlášení přivítalo cestující v Číně (přesněji řečeno v Čínské republice), a já začal přemýšlet, co budu dělat s necelými čtyřmi hodinami do odletu linky do San Francisca.

TPE-SFO, BR18, B777-300ER

Dilema s volným časem nakonec vyřešila moje vrozená lenost, protože jsem prošel skrz obchodní zónu, vyjel eskalátorem o patro výš a spokojeně se složil do pohodlného křesla v salónku Eva Air (tedy těch salónků tam bylo hned několik s různě obskurními jmény, takže mi chvíli trvalo, než jsem našel ten správný).  Na střídačku jsem chvíli klimbal a chvíli užíval rychlého necenzurovaného internetu, až se konečně za okny setmělo a já vyrazil hledat odletový gate. Labyrintem chodeb jsem dorazil k nepříliš reprezentativní dlouhé nudli plné sedaček a zvědavě zjišťoval, jak bude vypadat skladba spolupasažérů. Víceméně šlo o stejný mix jako v případě linek z pevniny – přibližně devadesát procent etnických Číňanů v různém stádiu přestěhování do USA, tu a tam nějaký bílý turista či businessman a pár tranzitních cestujících z Indie a jihovýchodní Asie.

Zcela průměrná večeře
Zcela průměrná večeře

Interiér 77W vypadal hodně podobně jako jumbo – opět starší, ale čisté sedačky, relativně dost prostoru, malé obrazovky IFE a řízná předválečná dechovka. Kabina economy class byla plná přibližně ze dvou třetin, takže i vedle sebe jsem měl volnou sedačku. Hned po večeři (byla sice o něco lepší než oběd, ale pořád se nedala srovnat s tím, co servírují SQ, CX nebo OZ) jsem proto zaujal pozici klimbajícího střelce a doufal, že se mi podaří probudit až na snídani. Světe div se, ono se to podařilo. Takže rychle sníst plastikovou vaječnou omeletu a probrat ze z „fast forwardu“ o několik tisíc mil dál. Nad San Franciscem bylo zrovna nádherné počasí, takže se přiblížení k letišti změnilo na úžasný vyhlídkový let, pravda zakončený jízdou po horské dráze, protože finální zatáčku museli piloti točit kvůli hustému provozu hodně ostře a pak hned silně klesat. Amerika nás navíc přivítala velmi vlídně – na imigračním nebyla ve čtyři odpoledne žádná fronta, takže získat štempl do pasu byla otázka spíš desítek sekund než minut.

Nad San Franciscem
Nad San Franciscem

V Kalifornii mě však čekal ještě jeden letecký zážitek. Americký kolega před lety pracoval coby pilot regionálních aerolinek, ale nakonec ho zlákaly počítačové hry. Jenže na létání zcela nezanevřel, a tak si pořídil dvojsedadlový dvouplošník Stolp Starduster. Létání v ostruhovém letadle s otevřenou kabinou je naprosto jiný typ zážitku než výlety v Cessně nebo Piperu. Začíná to nástupem do mašiny, kdy si nejprve obléknete koženou kuklu a padák-podprdelník, a pak se s výrazem pilota Bigglese snažíte nacpat do miniaturní díry v trupu, na jejímž konci tušíte sedačku. Už při pojíždění se projevuje zásadní nedostatek téhle konfigurace – není totiž vidět dopředu, takže po pojížděčce musíte dělat esíčka. Ještě poslední kontrola řídících ploch (rozuměj „razantní zakvedlání kniplem“) a start!  Dvousetkilový Lycoming zařval a letadlo se rychle rozjíždí. Klepnutí do kniplu zvedá ostruhové kolečko, potom mírné přitažení a hned jsme pár metrů nad asfaltem. A tady už tuším zradu. Nestoupáme dál, ale pořád razantně zrychlujeme, takže se v předtuše okamžiků příštích pevně chytám trubek rámu, aby mi ostrá bojová zatáčka neudělala modřiny od popruhů. Sakra, to letadlo má ale sílu. Pilot rovná stroj, pomalu nabíráme výšku a míříme k firemní centrále, která sídlí v budovách bývalých hangárů, přičemž planina kolem má kategorii záložní přistávací plochy. To znamená jediné – za chvíli se v rádiu ozvou magická slovíčka „low pass“ a já už konečně vím, jak se museli za první světové války cítit piloti, kteří nalétávali na postavení dělostřelectva nebo linie zákopů. Kamarádi z firmy, kteří zrovna pokuřují na zahrádce před hlavním vchodem, mávají (evidentně jsou na tohle divadlo zvyklí), my máváme taky, ale to už firemní budova mizí kdesi za námi…

Takže opět srovnání, mírné stoupání a povel do sluchátek. „Hele, teď si to vezmi, udržuj přibližně stejnou rychlost a až nastoupáš někam ke tří tisícům, tak pokračuj na jih podél dálnice ke Golden Gate“. Nojo, to se lehko řekne, vemi si to, ale trvá mi dalších pár minut, než si na citlivé řízení zvyknu a než se naučím rozumně vyvažovat letadlo přidáváním a ubíráním plynu. Opět musím každých pár desítek sekund trochu změnit směr, abych zkontroloval prostor před sebou, ale nakonec se pod námi otevře úžasné panorama s legendárním mostem před zátoku. Srovnávám výšku, abychom dodrželi poměrně striktní pravidla pro VFR provoz v dané oblasti, a točím doleva přes most směrem k Alcatrazu. Pokud máte letadla a letectví aspoň z poloviny tak rádi jako já, nemusím vám vysvětlovat, jaký jsem měl u toho pocit. Ale ještě nebyl všem dnům konec. Ze sluchátek totiž přišel pokyn „hele, kolem nás není žádný provoz, tak teď si to zase vezmu já, dotáhni si pořádně pásy a dej mi vědět, až budeš ready“. A sakra, takže honem všech pět popruhů dotáhnout až na krev, zahlásit, že jsem připravený, a vší silou se chytit rámu. Doufám, že jsme turistům pod námi udělali hezký letecký den.

Zbytek dne jsme strávili pohodovým létáním mezi malými letišti na sever od San Francisca a užíváním si „general aviation“ života. Náš dvojplošník vzbuzoval mezi desítkami Cessen, Cirrusů a Piperů zasloužený rozruch, takže když jsme zaparkovali před leteckou restaurací, personál nám hned připravil stůl u ostatních pilotů a čekání na oběd vyplnilo vyprávění mnoha zajímavých leteckých historek.

SFO-TPE, BR27, B777-300ER

Linka zpět do Taipei odlétá z letiště SFO kolem šesté hodiny odpoledne, což znamená, že jsem ráno naprosto v pohodě sbalil věci a vyrazil autobusovým Airporterem na hodinovou cestu dolů do San Francisa, a nemusel jsem se přitom otravovat nějakým brzkým vstáváním. Brzy odpoledne byly navíc dálnice liduprázdné, takže jsem k check-inu dorazil poměrně brzo, ale naštěstí už bylo otevřeno. Otevřený byl také salónek Eva Air (překvapivě umístěný mimo hlavní *G lounge), kde jsem strávil relativně nudné čekání, protože pokud zrovna nemusíte nakupovat kosmetiku nebo kabelky předních světových návrhářů, můžete v odletové hale maximálně tak lelkovat na přetíženém internetu. Chvíli jsem také bloumal u ostatních odletových gatů a srovnával civilizovanost čekání u jednotlivých destinací. V tomhle směru mi přišel náš let do TPE relativně v pohodě – klidem a spořádaností zapadal spíš do škatulky letů do Japonska, než bordelu kolem boardingu linek do Pekingu či Hong Kongu.

Trasa letu
Trasa letu

Odlet pozdě odpoledne, cesta proti času a přílet po desáté večer neslibuje žádný velký vyhlídkový zážitek. Za oknem byla až na chvíli po startu černočerná tma, proložená občasnou mírnou turbulencí nebo servisem s jídlem. Ani nabídka filmů v IFE nebyla moc záživná, takže jedinou neznámou představovalo jídlo, které se mělo servírovat krátce před přistáním. Bude to večeře (podle času v cílové destinaci) nebo snídaně (podle času v destinaci odletové)? Já tipoval večeři, ale přinesli nám snídani – vajíčka, brambory a kus šunkového salámu nebo co to bylo. Jedno je tedy jisté – za jídlo na palubě Eva Air žádné extra ocenění nezískají. Noční přílet se naštěstí obešel bez komplikací, ale na imigrační kontrole mne čekalo obrovské dilema. Uniformovaný příslušník se mě totiž zeptal, kde momentálně žiju, a já nevědět, co mám odpovědět. Když řeknu, že v Číně, a uvidí v pasu povolení k pobytu v ČLR, tak se naštve. Když řeknu, že Čínské lidové republice, tak se naštve taky, protože taková země přece z jeho pohledu neexistuje. Nakonec jsem zvolil sázku na jistotu, přepnul jsem do mandarínštiny a prohlásil, že „bydlím na pevnině“. Odpověď ho evidentně pobavila, oštemploval mi pas a popřál příjemný pobyt na Taiwanu.

Další půl hodinu jsem čekal na kufr (který dorazil na pás mokrý, protože venku mezitím prošla krátká noční přeháňka) a začínal jsem viditelně malátnět, protože mě dohnal časový posun. Rychle jsem před halou vzal taxi a poprosil řidiče, ať mě odveze do hotelu W hned naproti Taipei 101. Cesta po prázdné dálnici netrvala až tak dlouho, zato navigace jednosměrkami v centru se nad očekávání protáhla, protože všude i v pokročilou noční hodinu fungovaly semafory a my jako na potvoru vychytali snad všude červenou. V tu chvíli už jsem byl v polospánku, což mě extrémně mrzelo, jelikož na hotelovém baru vedle recepce (tedy spíš v hotelovém tanečním klubu) zrovna hrát DJ hodně dobrý set a recepční hned doporučovala, ať si dám ještě před spaním pár drinků (což je výhoda bydlení v designovém W a ne korporátním Hiltonu či Hyattu). Jenže já šel radši spát, protože mě ráno čekala prohlídka města.

Brzy ráno jsem proto vyrazil na stanici metra Taipei 101, abych stihnul „otvíračku“ u Čankajškova memoriálu. Udělal jsem dobře, protože se s úderem deváté hodiny ranní otevřely masivní černé dveře a nastoupila čestná stráž se svojí slavnostní rutinou. Na celém vystoupení byl nejzajímavější závěr, kdy se vojáci postavili na stupínky a zřízenci jim upravili uniformy, hadrem přeleštili flinty a dalších několik desítek sekund kontrolovali jejich správný postoj. Udělal jsem pár fotek a pokračoval o pár stanic metra dál, kde byl o něco skromnější palác věnovaný Sun Yat-senovi (který je na rozdíl od Čankajška uctívaný na obou stranách průlivu). Tam mne také zastavili aktivisté ze sekty Falun Gong, kteří mne požádali o finanční podporu. Zachoval jsem loajalitu své hostitelské krajině a nabídnul jim s úsměvem na tváři červenou stoyuanovku se soudruhem Maem. Aktivisté se evidentně vyděsili, nic si nevzali a raději mě nechali být. To byl také signál, že bych se měl pomalu vrátit na hotel, než způsobím nějaký daleko horší incident…

TSA-SHA, BR772, A330-300

Jak už jsem nastínil na začátku, odlétal jsem z letiště Taipei Songshan, které je umístěné prakticky přímo v centru města. Cesta taxíkem z hotelu k odletovému terminálu proto trvala něco kolem deseti minut, což je ideální pro obchodní cestující, ale ne tak super pro turistu, co se chce ještě chvíli pokochat projížďkou po městě. Nedá se svítit – zaplatil jsem, vyložil kufr a šel se odbavit. A už to začalo – Hello Kitty na stojanech u odletových přepážek, Hello Kitty na palubní vstupence i baggage tagu, Hello Kitty v salónku, Hello Kitty u gatu a Hello Kitty venku za oknem. Přesněji řečeno Airbus 330-300 v livery „Hello Kitty loves apples“ (aneb jak by řekli naši němečtí kolegové „Die Scheissekatze mag Äpfel”). V Hello Kitty stylu byla samozřejmě nazdobená i kabina business class, čímž automaticky vyhrála ocenění pro nejvíc infantilní interiér všech dob (a upřímně se děsím momentu, až někoho v Evropě napadne udělat letadlo podle My Little Pony).

Ale letušky v Hello Kitty zástěrách byly velice úslužné, obsazenost business class ani ne poloviční (takže každý měl pro sebe celou dvojsedačku) a odlétali jsme načas, takže si na kvalitu servisu nemůžu moc stěžovat. Pravda, jídlo bylo opět spíš průměrné, ale na to už jsem si u Eva Air zvykl. Jediné vzrušení tak na krátkém přeskoku přes průliv představovalo pásmo bouřek, mezi kterými piloti obratně kličkovali. Když jsem viděl cumulonimby za oknem, které sahaly hodně vysoko nad naši letovou hladinu, moc jsem nechápal přístup palubního personálu, který nechával cestující bez problémů korzovat v uličkách. Ostatně celý tenhle segment byl spíš o fotkách s kočičkami, než o nějakých zásadních leteckých zážitcích.

Kdesi nad průlivem
Kdesi nad průlivem

Nadešel tedy čas pro finální verdikt, zda mohu Eva Airways s klidným svědomím doporučit. Ostatně proč ne – když si odmyslím průměrné jídlo a nemastné neslané IFE, jde o slušnou, civilizovanou aerolinku. A Taiwan? Popravdě řečeno, měl jsem v Taipei neustále pocit, že jsem v nějakém čínském provinčním hlavním městě, kde akorát někdo vyměnil vlajky. Chápu, že za své tvrzení asi nevyhraju putovní cenu „zlatý Vašek“ od dalajlamistů z pražské kavárny, ale přijde mi, že kdyby se od Čech odtrhla Morava, byly by kulturní rozdíly v obou nových zemích větší, než kulturní rozdíl mezi pevninskou a ostrovní Čínou.