Židová cesta kolem světa

Pokud máte práci, která je zároveň vaším koníčkem, dojde velmi brzy k nevyhnutelnému – hranice mezi pracovními a soukromými výlety se začnou stírat a vy už ani nedokážete říct, jestli někam letíte čistě dělat „byznys“ nebo jenom navštívit pár přátel. Proto jsem se i já rozhodl spojit příjemné s užitečným a cestu na nudné jednání s právníky do New Yorku jsem proložil výletem do Tel Avivu, kde vlastní několik přátel velmi úspěšný herní startup. A vzhledem k tomu, že se na podobné eskapády tvářilo naše finanční oddělení velmi nevrle, rozhodl jsem se rezignovat na nějaké proplácení letenek a financovat výlet z vlastní kapsy.

Zdánlivě nelogický krok, který ze mne před neinformovanými kolegy udělal agilního blbce, co z vlastní kapsy sponzoruje firmu, měl ale své opodstatnění. Singapore Airlines totiž na podzim ruší dvě nejdelší non-stop linky operované A340-500 v all-business class konfiguraci, a tak šlo o jednu z posledních šancí, kdy jsem si mohl tuhle leteckou lahůdku na trase EWR-SIN vyzkoušet. A když už letím do Izraele, tak proč se tam nedopravit stylově s El Al. Jenže z Pekingu létá do Tel Avivu obstarožní Boeing 767, takže bude mnohem příjemnější sednout na linku z HKG operovanou relativně novým Boeingem 777 s IFE. Fajn, takže ještě zbývá dořešit let z Tel Avivu do New Yorku. Tady je volba jasná – přímá linka United Airlines na EWR operovaná kvalitním „železem“ bývalých Continental Airlines. Zbylé přískoky do HKG a ze SIN do PVG pořešila klasická kombinace Dragonairu a Singapore Airlines. Kamarád si při pohledu na routing PVG-HKG-TLV-EWR-SIN-PVG dělal legraci, že podobné úchylné trasy létají jenom židovští bankéři, a zpětně musím říct, že měl pravdu. Něco podobného během necelého týdne dobrovolně absolvuje jenom finančník, který létá za klienty. A nebo letecký magor, který se nudí…

Poněkud neobvyklá trasa výletu
Poněkud neobvyklá trasa výletu

PVG-HKG, KA831, A330-300

Ranní rozbřesk zastihl Šanghaj uprostřed hnusné sychravé mlhy, ze které tu a tam popadalo pár dešťových kapek. Nejhorší období roku, kdy po dlouhé zimě všichni čekají, až konečně Strana zavelí a začne slunečné a teplé jaro. Povýšil jsem svou lenost o další stupeň a zavolal bytovým telefonem dolů recepčnímu, aby mi nechal přistavit taxíka, že za pět minut budu dole. Na rozdíl od spousty jiných věcí fungují v Číně ranní taxíky naprosto spolehlivě a já se po chvíli spokojeně uvelebil na hodně jeté sedačce starého Volkswagenu Santana, který si klestil cestu ranním deštěm vstříc letišti. Vzhledem k tomu, že Dragonair s Cathay létají mezi PVG a HKG častěji než jezdí autobus z Dejvické na Strahov, nepředstavoval check-in žádné větší zdržení a já si mohl poznamenat nový osobní rekord – od dveří bytu k odletovému gatu za padesát minut.

Dokonce i nástup do letadla proběhl na čínské poměry nesmírně civilizovaně, a když jsem po zavření dveří zjistil, že mám pro sebe celou dvojsedačku, pochopil jsem, že takový začátek cesty je až příliš povedený a že se velmi brzy něco… však vy víte, co. A taky že ano. Sotva zhasnul nápis „připoutejte se“ a palubní personál zapnul IFE, ukázalo se, že fungují jenom dva programy – mapa a nějaká dementní hongkongská telenovela. Nevadí, pustím si muziku z iPodu. Aha, takže nepustím, protože jsem ho zapomněl dát do nabíječky a Dragonair nemá na rozdíl od Singapore Airlines v economy class zásuvky. Zůstal jsem proto odkázaný na výběr z programů palubní muziky. Rychle jsem prošel všechny předvolby, abych podle sluchu našel „Rock“, případně „Hard and Heavy“, ale bohužel jsem byl v letadle, kde se muzika řídila vkusem asijských pasažérů. K dispozici byly přibližně tyto žánry – přeslazené chraplavé cajdáky, přeslazené kvílivé cajdáky, přeslazené cajdáky s občasným kytarovým riffem (ano, to byl onen kanál „Rock“), nějaké folkové šílenosti a obligátní trojkombinace taiwanský pop – japonský pop – korejský pop. Z hudebního pekla mě po pár desítkách minut vytáhla velmi povedená snídaně (ostatně fotka hlavního jídla mluví za vše), ale ve finále jsem byl rád, že to není ze Šanghaje do Hong Kongu zas tak daleko. Hustá oblačnost však vydržela po celou dobu letu, takže z očekávaného vyhlídkového letu při přiblížení na hongkongské letiště nebylo nic – dráha se vynořila z hustého bílého mléka až na poslední chvíli. Po chvíli pojíždění jsme konečně zakotvili u gatu a já měl před sebou zdánlivě jednoduchý úkol. Najít tranzitní přepážku El Al a nafasovat palubní vstupenku na další let.

HKG-TLV, LY76, B777-200

Což o to, tranzitní zóna je v HKG skvěle značená, takže jsem přepážky El Al lokalizoval během několika málo minut, ale zatím u nich chyběl personál a bílé „vyslýchací“ pultíky zely prázdnotou. Posadil jsem se vedle na sedačku, připojil se na (sláva) necenzurovaný rychlý internet a po delší době si užíval brouzdání po facebooku a youtube bez VPNky. Přibližně za půl hodiny dorazili zaměstnanci El Al a začalo zajímavé divadlo. Nejprve zevrubná prohlídka prostoru přepážek. Následně dvě agentky položily a otočily každý pultík, aby se ujistily, že pod ním není nic schované, a nakonec dva bezpečáci zevrubně prozkoumali trojici odpadkových košů v okolí. Pak se už personál rozestavil u pultíků a pokynul nám, čekajícím tranzitním cesťákům, abychom šli na „bezpečnostní pohovor“.

Pultíky pro bezpečnostní pohovor
Pultíky pro bezpečnostní pohovor

„Aha, takže vy jste Čech, žijete v Číně, kde pracujete pro americkou firmu, a letíte přes Hong Kong jenom s příručním zavazadlem do Tel Avivu, odkud po třech dnech pokračujete do New Yorku“ shrnula sympatická slečna mé předchozí pětiminutové vysvětlování. „A přes Peking jste nechtěl letět proto, že vám nevyhovuje konfigurace našeho Boeingu 767. A odkud tak dobře víte, co máme na palubě, když s námi letíte poprvé?“ Začal jsem tušit průšvih. Coby naivní blbec jsem totiž u pohovoru mluvil pravdu a přiznal jsem barvu, že jsem letecký nadšenec, co tuhle divokou trasu letí víceméně proto, aby si odškrtnul další letecké společnosti a exotické linky. Stalo se nevyhnutelné. Dorazila ke mně paní honosící se titulem „bezpečnostní supervisor“, začala mi pokládat opět ty samé otázky a prohlížet si můj pas, který jsem během tří let zvládnul skoro celý zaplnit razítky z celého světa. Logicky jsem odpověděl úplně stejně, takže jsem měl před sebou dvě zmatené, avšak nesmírně korektní a sympatické Židovky. Nebudu to protahovat – grilování a porovnávání odpovědí trvalo ještě další půl hodinu, po které následovala desetiminutová porada bezpečnostního personálu s finálním verdiktem „schopen přepravy“. Nebo aspoň tak jsem si to myslel, když jsem na pas dostal nálepku se zakroužkovaným písmenem „S“ (bylo až na konci řady kódů a za ním už pouze písmenko „T“).

S nálepkou na pase jsem si konečně mohl vyzvednout palubní vstupenku, ale trochu mě zarazilo, když mi úřednice předala boaring pass se slovy „běžte hned ke gatu a ukažte jim pas“. Nicméně udělal jsem, jak jsem byl žádán, a pak to začalo. Byl jsem odveden do uzavřené hlídané ohrádky hned vedle dveří gatu, další bezpečnostní pracovnice El Al odvezla mé příruční zavazadlo kamsi do útrob letiště a byl jsem podroben dodatečné osobní prohlídce na přítomnost zakázaných předmětů, stop výbušnin a knížky vtipů o Roubíčkovi s Kohnem. Musím říct, že to byl celkem bizarní pohled – kolem mě se v nehlídané zóně pomalu usazovali cestující z našeho letu a bylo vidět, že všem vrtá hlavou, co jsem zač, když sedím v ohradě a hlídají mě minimálně dva agenti. Aby mi nebylo smutno, dostal jsem za chvíli na celu dva divoce vypadající Filipínce. Napadlo mě, co se asi děje s mým příručákem a jestli si někdo bude prohlížet i těch pár fotek Boeingu 777 El Al, které jsem pořídil cestou ke gatu a na kterých jsou celkem patrné známky jistého „aftermarket tuningu“ (ostatně zlí jazykové tvrdí, že je těch protiraketových zařízení a vojenské elektroniky v letadlech El Al víc, než v klasických vojenských strojích většiny armád světa).

Izraelský Boeing 777
Izraelský Boeing 777

Boarding začal přesně na čas, a jestli si myslíte, že šli jako první cestující s dětmi nebo pasažéři v první třídě, jste na omylu. Jako první šla eskorta s leteckým nadšencem a jeho příručákem. Teprve u dveří letadla jsem byl „propuštěn“ a slečna supervisorka, která mě před pár hodinami tolik grilovala u pohovoru, se mi omluvila s tím, že bohužel musí dělat svojí práci a dodržovat striktní bezpečnostní protokol. S úsměvem jsem odvětil, že to samozřejmě chápu a že je to v pořádku. Napadlo mě, že bych se ještě zeptal, co by se dělo, kdybych měl zakroužkované to písmenko „T“, ale nakonec zvítězil pud sebezáchovy a já prošel prázdným letadlem až do jedné z posledních řad, kde jsem měl předem vybrané místo u okna. Za pár minut se kabina zaplnila i zbytkem cestujících – většina z nich měla izraelské pasy, potom pár Američanů a několik málo Číňanů. Z okna jsem ještě sledoval rojení bezpečnostních pracovníků kontrolujících nakládání zavazadel, ale za chvíli se dveře do nákladového prostoru zavřely a začal pushback.

Nebe nad Hong Kongem bylo pokryté hustými bouřkovými mraky, které nejen že nepřály fotografování, ale zároveň slibovaly pěkně nepříjemné turbulence. Foťák jsem tedy nechal v příručáku v binu a zapřel se do sedačky v očekávání divokého startu a stoupání. Prakticky ihned jsme vlétli do mléčné oblačnosti, takže mi ani nedošlo, že točíme vpravo přímo nad město. Jenže pak se jako na pokyn Boží oblaka rozestoupila a vpravo pod námi se objevilo úžasné panorama hongkongských mrakodrapů. Za posledních pět let jsem podobný pohled viděl jenom jednou a ani tehdy jsem neměl připravený foťák, takže mi musíte jenom zprostředkovaně věřit, že to byla náramná podívaná. Kousek za městem ale bouřka opět zvítězila a začaly drsné turbulence (stát se to o pár tisíc kilometrů dál, tak bych řekl, že jsme pod palbou arabského dělostřelectva). Piloti však zkušeně prokličkovali (doslova – neustále jsme měnili kurz) mezi kumuly, takže za chvíli mohly poměrně pohledné letušky začít servis. První runda měla podobu kelímku s pitím a pytlíku s oříšky se stylovými logy El Al, ale mě víc než catering zajímala trasa našeho letu. Mířili jsme totiž na sever k ruským a kazašským hranicím, daleko od ideální spojnice Hong Kongu a Tel Avivu, takže začalo být jasné, proč tenhle let trvá víceméně stejnou dobu jako cesta z HKG do LHR.

Předkrm
Předkrm

Trochu mě zklamala kvalita IFE, které bylo hodně oldschoolové (tj. ovladač jenom přepínal mezi fixními kanály). Ve skrytu duše jsem doufal, že budu mít na výběr mezi filmy jako Argo, Munich, Schindlerův seznam nebo dokumenty o šestidenní válce, ale bohužel kulturu představoval stejný neutrální mix rodinných, akčních a komediálních snímků jako všude jinde. Naštěstí se poměrně brzy začala podávat večeře – tak nějak jsem byl smířený s tím, že očekávat od El Al věpřo-knedlo-zelo by asi nebylo příliš košer, ale musím říct, že mě kvalita cateringu velmi příjemně překvapila. Maso, brambory, ostrá omáčka, salát a čokoládová pěna coby zákusek představovaly to lepší, čeho se člověk může v letadle najíst (dokonce i to máslo se dalo snadno roztírat).

Někde nad Kazachstánem jsme konečně nabrali západní kurz a přes Aralské jezero a Kaspické moře se začali blížit k Střednímu východu. Nad Tureckem se servírovalo ještě jedno jídlo – dle hongkongského času snídaně, podle naší aktuální polohy spíš pozdní večeře. Vaječná omeleta s ovocem a jogurtem představovala spíš takový pel-mel ve stylu „co kibuc dal“, ale opět šlo o vyváženou a chutnou stravu, kterou by jistě doporučilo devět z deseti dietologů. Najedení jsme hodně zeširoka obletěli Libanon, ostrou levou zatáčkou nad mořem zahájili finální přiblížení a krátce před půlnocí dosedli na dráhu letiště Bena Guriona v Tel Avivu.

Přiznám se, že jsem se trochu děsil, jestli nebudou drsné bezpečnostní prověrky pokračovat hned po vystoupení z letadla, ale po Mossadu nebylo u našeho gatu ani vidu ani slechu, takže jsem se připojil k davu lidí, který si klestil cestu labyrintem chodeb vstříc imigrační kontrole. V prostorné hale s množstvím přepážek panoval silně nežidovský chaos, protože zrovna přistálo několik letů ze všech možných destinací. Nakonec jsem skončil ve frontě mezi partou ruských popů, kteří jako by z oka vypadli členům rockové formace ZZ Top (pravda, neměli na sobě džíny, ale spíš něco ve stylu hnědé noční košile, ale jinak byla jejich rocková vizáž naprosto dokonalá) a k mému překvapení jsem bez jakýchkoliv dalších otázek nafasoval vstupní kartičku, která se dává místo obligátního razítka do pasu. Z bankomatu v příletové hale jsem vybral nějaké šekely a za chvíli už jsem seděl v taxíku, který svižným tempem mířil skrze spící město na pobřeží do hotelu Crowne Plaza.

TLV-EWR, UA85, B777-200ER

O Tel Avivu mluvila spousta mých přátel v superlativech a i já musím uznat, že jde o velmi příjemné místo. Městská pláž s promenádou trochu připomíná Rio de Janeiro a vojensko-letecký nadšenec mého typu navíc ocení, že se může opalovat na bílém písku a zblízka sledovat cvičení stíhaček IAF včetně odpalování světlic a základních akrobatických manévrů. Pláž je navíc kousek od osy dráhy regionálního letiště, takže kolem čas od času proletěl nějaký větší turbovrtulák. Rovněž zbytek města má daleko ke „klasickým“ sídlům v regionu – téměř na každém kroku jsou hospody a bary a je vidět, že Tel Aviv žije opravdu bohatým nočním životem. Ke své velké radosti jsem objevil hospodu nazvanou „Little Prague“, kde měli smažák s hranolkami a točené české pivo (nemusím dodávat, kde jsem pak trávil většinu pobytu ve městě).

Jsme však na leteckém blogu a nikoliv ve sdružení anonymních alkoholiků, takže zpátky na letiště. United Airlines létají z Tel Avivu na Newark dvakrát denně – většina pasažérů volí noční spoj, ale já jsem nechtěl dorazit do New Yorku v nekřesťanskou hodinu, takže jsem si rezervoval místo na denním letu, který startuje krátce před polednem. Z hotelu jsem vyrazil už v osm ráno, protože jsem čekal další kolo lustrace na letišti, ale k mému překvapení proběhl bezpečnostní pohovor na check-inu naprosto hladce (pravda, možná mi pomohl oficiální průvodní dopis na firemním hlavičkovém papíře, který mi izraelský kamarád vystavil poté, co si vyslechl moje lamentování nad incidentem v Hong Kongu). Jediné zdržení tak představovala velmi důkladná kontrola u rentgenu před vstupem do tranzitního prostoru – dvojice pohodových usměvavých holčin mi za nějakých pět minut prošla kompletní obsah příručáku. Já bral něco takového v pohodě a v klidu, ale hned vedle mě stál jakýsi mladý arogantní Brit, který neustále opakoval, jak jsou tahle bezpečnostní opatření nepřijatelná a jak „this would never be possible to happen in the U.K.“. Jasně, ostatně proto to v Británii vypadá tak, jak vypadá…

Nakoupil jsem posledních pár suvenýrů a na dvě hodinky se přesunul do „salónu krále Davida“, jak se Star Gold lounge na letišti v Tel Avivu honosně nazývá. Ve skutečnosti jde o pár pohodlných sedaček, vyvýšené patro se stolky a malý pult s občerstvením a pitím. Žádný velký luxus, ale na tu chvíli to stačilo. Když jsem pak osvěžen a odpočat dorazil k odletovému gatu, měl jsem radost, protože bylo jasné, že nepoletí plné letadlo, takže s trochou šestí budu mít v United Plus vedle sebe volnou sedačku. Naděje mi vydržela až do uzavření nástupní dveří, když se odkudsi zjevil steward a posadil na volné místo uprostřed trojsedačky svého kamaráda z turistické třídy. Tím však nepříjemnosti jenom začaly. Náš Boeing 777-200ER totiž pocházel z flotily Continental Airlines, což znamenalo, že byl vybavený poměrně sofistikovaným IFE se širokoúhlým dotykovým displejem s vysokým rozlišením. A právě v tom slově „dotykový“ bylo jádro pudla – systém totiž reagoval pomalu, takže víceméně každý pasažér do displeje píchal ze všech sil, což se logicky přenášelo do celé sedačky. Prakticky okamžitě se začali pasažéři hádat a i já musím říct, že bylo opravdu hodně nepříjemné, když člověku na dvanáctihodinovém letu někdo každých pár minut zacloumá se sedačkou. Tohle se vám, pane Smisek, opravdu povedlo…

Občerstvení na našem letu jasně ukázalo, že když dva dělají totéž, mohou být výsledky značně rozdílné. K obědu jsme totiž dostali lasagne se salátem, které na první pohled vypadaly víceméně identicky jako pekelný maglajz servírovaný minulý rok na lince United z Guamu do Manily. Zatímco loňské jídlo vyhrálo moji anketu o nejhorší oběd v letadle, tentokrát byly těstoviny vynikající a také salát až překvapivě čerstvý. Oběd jsem dojedl nedaleko českých hranic, což znamenalo ještě nějakých devět hodin do New Yorku. Venku bylo poměrně solidní počasí a tak jsem se nerušeně prohraboval opravdu širokou databází filmů a seriálů, která by stačila snad i na let kolem světa (což je mimochodem trochu problém u Air New Zealand, kdy rozumné filmy na RTW lince poměrně brzo dojdou). Nebudu to zbytečně protahovat – těch posledních pár hodin uběhlo jak voda a brzy odpoledne amerického východního času jsme začali klesat k letišti EWR. Letadlem cloumal boční nárazový vítr, ale přistání bylo víceméně v klidu, což se však nedá říct o frontě na imigračním oddělení. Ta zabrala více než dvě hodiny a jestli ještě někdy uslyším nějaké Američany držkovat nad desetiminutovým čekáním na pasovce v Šanghaji, tak začnu na celou halu nahlas čínsky řvát, že jsem právě odhalil maskované tibetské aktivisty. Samotný imigrační pohovor však byl velice krátký. „Dobrý den, odkud letíte?“ „Z Izraele“ „V tom případě vítejte ve Spojených státech…“

EWR-SIN, SQ21, A340-500

Na rozdíl od většiny lidí, kteří jsou z New Yorku nadšení, já tam jezdím v podstatě jenom z donucení. Tohle město a jeho obyvatele jednoduše nemusím, nepatřím tam a nevyhovuje mi. Hned vedle Times Square Hiltonu byla navíc celá stěna výškové budovy polepená reklamou na jednu z našich her, což mi připomnělo práci a ještě víc zhoršilo náladu. Nakonec mne zachránil bar s restaurací v přízemí hotelové budovy s vynikajícími hamburgery a také návštěva hokejového zápasu mezi New Jersey Devils a Toronto Maple Leafs. A samozřejmě také pomyšlení na další segment cesty – nejdelší pravidelný non-stop let na světě operovaný raritní verzí Airbusu 340 navíc v úpravě bez turistické třídy, pouze s business class.

Ostatně už uvolněná večerní atmosféra na check-inu v EWR dávala tušit, že tenhle let není obyčejný. Neexistující fronty, dostatek personálu a špičkový servis, takže získat boarding pass bylo otázkou několika okamžiků. Na bezpečnostní kontrole bylo tak málo lidí, že jsem se postavil do normální fronty a s úsměvem před sebe pustil jakéhosi nevrlého německého byznysmena, kterého čekal let Lufthansy (evidentně měl něco nacestováno, protože trochu smutně koukal na mojí palubní vstupenku od Singapore Airlines, kterou jsem „omylem“ položil na pás hned vedle jeho věcí). Salónek SAS nemá smysl komentovat, neboť jde o napůl rozkopanou znouzecnost a asi největší ostudu letiště EWR – mnohem zajímavější je popsat skladbu spolucestujících, kteří se tři čtvrtě hodiny před odletem začali pomalu trousit k odletovému gatu. V Airbusu 340-500 je stovka míst, přičemž náš let byl plný tak ze sedmdesáti procent. Přibližně polovinu cestujících tvořili od pohledu expati-bankéři, kteří svojí profesi nezapřeli ani přes neformální oblečení (vypadali totiž v nažehlených tričkách s límečkem a neutrálních kalhotách všichni úplně stejně). Dál dvě, tři smíšené rodinky s dětmi školního věku, které nespustily oči z chatů na smartphonech, skupinka hlučných amerických byznysmenů, kteří evidentně letěli do Asie poprvé, několik velice bohatých singapurských Číňanů oblečených v superdrahých kreacích předních světových návrhářů, a jeden český pankáč se dvěma růžovými taškami Victoria’s Secret, podle kterých personálu Singapore Airlines okamžitě došlo, že musí mít za manželku Číňanku.

Nákup, který potáhnu přes půl zeměkoule
Nákup, který potáhnu přes půl zeměkoule

Nástup na palubu byl hodně nezvyklý. Měl jsem sedačku 34K, což na první pohled vůbec nevypadá jako místo v business class, natož jako místo v zadní části letadla. Jenže jakmile vejdete na palubu, máte před sebou nekonečné řady business class boxů, které končí až kdesi v dálce u ocasu – opravdu divný pocit. Nakonec jsem ale našel svoje místo a spokojeně se uvelebil na nepřirozeně široké „kostelní lavici“. Odlétali jsme přesně na čas nad nádherně nasvíceným New Yorkem a k mé radosti kapitán ohlásil, že poletíme trasou přes severní pól, nikoliv nudným transatlantickým koridorem. Na displeji ovladače IFE svítila zbývající doba letu něco přes 18 hodin a mé cestovatelské já se nemohlo dočkat, v jakém stavu budu v Singapuru vystupovat.

Když mi letuška donesla první chod večeře – vynikající salát s tuňákem – objevil jsem jednu nevýhodu letu SQ21. Atmosféra na palubě je velice tichá a diskrétní, takže se opravdu nehodí vytahovat velkou zrcadlovku a cvakat závěrkou, jenže na nenápadné focení iPodem je v potemnělé kabině příliš málo světla. Takže jsem měl na výběr – buď budu za tukana v letadle, nebo virtuálně na airways. Z čistě praktických důvodů jsem si vybral druhou možnost a doufal, že nebude těch pár iPodích fotek moc zašuměných. Po salátu přišel hlavní chod z nabídky „book the cook“ v podobě kuřecího wellingtonu s rýží a jako sladká tečka na závěr famózní zmrzlina Ben & Jerry’s. Po jídle jsem si rychle odskočil na toaletu (bohužel v naší sekci neměla slibované okno), na chvíli se přes wi-fi připojil na placený satelitní internet a pak jsem zavolal stewarda a požádal ho, aby mi jednoduchým trikem změnil sedačku na postel. A tak jsem nad Severním ledovým oceánem usnul spánkem spravedlivých…

Probudil jsem se po necelých sedmi hodinách a dospěl ke dvěma zásadním zjištěním – zaprvé jsem byl odpočatý jako bych snad vůbec neseděl v letadle. A zadruhé nám do Singapuru zbývalo ještě deset hodin cesty. V kabině bylo zhasnuto a fungovala v tichém režimu, takže ani tlačítko pro přivolání palubního personálu neprovázelo obvyklé cinknutí. Nechal jsem si postel složit opět na sedačku, dal si sklenici džusu k pití a nějaké sušenky k rychlé snídani a začal se prohrabovat opravdu širokou nabídkou KrisWorldu. Zaujala mne hlavně sbírka klasických filmů s Jamesem Bondem, takže jsem dalších několik hodin strávil částečně na internetu a částečně s Rogerem Moorem a Seanem Connerym. V kabině bylo pořád zhasnuto, což se ukázalo jako ideální řešení z hlediska časového posunu – člověk měl zkrátka dlouhou šestnáctihodinovou noc, kterou zakončilo rozsvícení světel a povedená snídaně. No a najednou bylo po všem – vylezl jsem z letadla v pět ráno v Singapuru připravený začít nový den. Pravda, trochu mě zarazilo, že jsme nezakotvili u moderního terminálu číslo tři, ale až na úplném konci „sociální“ dvojky, odkud jsme to měli poměrně velký kus pěšky do hlavní budovy se stanicí letištního vláčku. Slušelo by se ještě poznamenat, že to byl velký kus pěšky skrz davy cestujících nízkonákladovky Scoot…

SIN-PVG, SQ828, B777-300

Když jsem se konečně dostal do salónku Singapore Airlines na terminálu 3, snažil jsem se nějak sesumírovat svoje pocity z nejdelšího non-stop letu. Popravdě řečeno, byl jsem lehce zmatený. Ne unavený, ne rozlámaný, ale zmatený, protože jsem se z ničeho nic objevil na druhém konci světa, kde zrovna začínal nový den, ale nemohl jsem se s tím vnitřně srovnat. Z rozjímání mě vytáhl až pokyn k boardingu letu do Šanghaje, takže rychle o patro níž do hlavní haly a za chvíli už jsem nastupoval do Boeingu 777 v regionální konfiguraci. První ranní let většinou nevyužívají Singapurci, ale pouze tranzitní pasažéři, v tomhle případě hlavně Indové a Pakistánci. To by samo o sobě až tak nevadilo, ale catering počítal s větším procentem asijských cestujících, takže když na mne přišla řada se servisem, zbývala na výběr už jenom nechutná směs mořské havěti a rýže. K překvapení letušky jsem tak jídlo odmítnul a ještě se snažil pár hodin prospat…

Krátce po poledni jsme konečně přistáli v Šanghaji. Během dvou krátkých segmentů jsem uletěl bezmála dvacet tisíc kilometrů, a i když se mnou necloumal jet lag, stejně jsem se těšil domů, kde bych se mohl natáhnout na pohodlný gauč. Nevadila mi fronta u rentgenů na celnici, nevadil mi ani ďábelský styl řízení taxikáře a dokonce ani pes, který odněkud z police vyštrachal časopis a roztrhal ho na cucky uprostřed našeho obýváku. Byl jsem konečně doma…