Letenka na Tahiti za čtyři tisíce

Starosti a radosti cestovatelského nadšence, který se rozhodl získat téměř nedostupnou bonusovou letenku do jedné z nejvíce žádaných destinací. Doma něco podobného raději nezkoušejte!

Každý máme nějakého koníčka. Někdo sbírá známky, jiný leze po horách a já rád cestuji. Baví mě létání i letadla a cesta na druhý konec světa pro mě není jenom o přesunu z místa A na místo B, ale také o vyzkoušení exotických aerolinek, zajímavých sedadel či jídel. Stejně jako další podobně postižení jedinci proletím každý rok šestimístnou kilometrovou cifru a v pekle se podle ekologistů budu za svoji uhlíkovou stopu pěkně dlouho vařit v kotli na biomasu. Baví mě také zkoušet věci, o kterých ostatní říkají, že nejdou.

Roční nálet, který vzdáleností připomíná spíš putování kosmonautů z Apolla než pozemské cestování, má jeden velmi příjemný doprovodný jev – celkem hodně mil do věrnostních programů aerolinek, za které se dají pořídit bonusové letenky. Na papíře funguje takový frequent flyer program jednoduše: koupíte letenku, proletíte ji a podle délky letu se vám na konto připíše příslušný počet mil. Míle se násobí za lety v business nebo first class a pokud splníte příslušný roční limit, dostanete stříbrnou, zlatou nebo platinovou kartu, která vám přinese další bonusy a doplňkové služby.

Tolik teorie, teď pojďme do praxe. Koupíte si nejlevnější akční letenku? Žádný problém, ale nedostanete žádné míle nebo třeba jenom čtvrtinu. Letíte se společností, která je v jiné alianci než ta, u které sbíráte míle? Žádný problém, ale samozřejmě žádné míle nedostanete. A když už konečně letíte s tím správným tarifem u té správné aerolinky, tak zjistíte, že na checkinu zapomněli k letence přidat číslo vašeho frequent flyer programu a vy ty míle musíte složitě reklamovat. Na druhou stranu, i tady si můžete užít celkem dost legrace. Kdo už někdy zažil hádku našich rozlícených euroúředníků a papalášů na letu Praha-Brusel, kteří šermovali zlatými kartami a dohadovali se, kdo z nich je důležitější a tudíž si víc zaslouží bezplatné převedení z economy do business class, dá mi jistě za pravdu.

Ale zpátky k letenkám. Dejme tomu, že jste si našetřili nějakou tu stovku tisíc mil, takže máte radost a přemýšlíte, co s nimi. Musíte jednat rychle, protože takové míle postupně ztrácejí na hodnotě. Ten obrovský balík nespotřebovaných mil ze všech frequent flyer programů totiž visí v účetnictví aerolinek jako jeden velký závazek, a tak společnosti logicky dělají všechno proto, aby jejich hodnotu nenápadně devalvovaly. Děje se to v zásadě třemi způsoby – nastavením pravidel exspirace mil (tj. nevyužité míle po nějakém čase propadnou), zdražením bonusových letenek, nebo omezením dostupnosti bonusových letenek.

Samozřejmě tu existuje i možnost čtvrtá, která vám vybílí účet naprosto důkladně – bankrot a následná likvidace aerolinek. A právě strach z bankrotu byl tím hlavním důvodem, proč jsem se rozhodnul utratit poslední stovku tisíc mil, které jsem měl v OK Plus, věrnostním programu ČSA. Bez mučení se přiznám, že při pohledu na hospodářské výsledky, které napáchal tandem Tvrdík-Lašák (v herní hantýrce něčemu takovému říkáme „double kill“), jsem nedával začátkem roku 2010 ČSA moc velké naděje k přežití. Při pohledu do tabulky s cenami bonusových letenek aliance SkyTeam mě zaujala cena 90 tisíc mil za business class letenku mezi Čínou a Oceánií. Inu, nedá se svítit, poletím na Tahiti…

Probíral jsem svůj plán na leteckém fóru a zaujala mne poznámka jednoho z velice zkušených prodejců letenek, který tvrdil, že něco takového jde jenom na papíře, ale nikoliv v praxi. Ano, bylo to logické – SkyTeam létá do Papeete každý týden jenom čtyřikrát, což znamená, že se všech těch několik milionů členů věrnostních programů porve na téhle nejatraktivnější trase o nějakých 10-20 bonusových letenek týdně. A vzhledem k tomu, že jsem neměl frequent flyer program přímo od Air France ani od Delty, neměl jsem přístup k dodatečným příplatkům na lety, kde je základní počet bonusových míst vyčerpaný. Byl jsem zkrátka ve frontě na maso poslední, ale s tím jsem se nehodlal smířit.

Do karet mi totiž hrála postupná evoluce leteckého nadšence. Na začátku člověku stačí vědět, kdy a kam letí. S přibývajícím počtem letů začne vnímat rozdíly mezi společnostmi a jednotlivými typy letadel a zvykne si používat weby typu SeatGuru (plány letadel většiny aerolinek s popisem nejlepších a nejhorších míst), SKYTRAX (recenze společností, letišť a sedadel), Matrix (skutečně detailní vyhledávání letů) nebo Airliners (fotky exteriérů i kabin). Tady většina normálních cestujících končí, ale fajnšmekři pokračují dál. Existují totiž placené systémy typu KVS Tool, které vám umožní přístup k informacím o dostupných rezervačních třídách, aktuálním obsazení míst v letadle a spoustě dalších věcí, které před sebou vidí pouze agenti, co se prodejem letenek živí. V mém případě tedy stačilo najít termín, kdy se pro lety Los Angeles – Papeete a zpět objeví volná místa v rezervační třídě O (bonusová letenka business class).

Několik měsíců jsem jednou, dvakrát týdně procházel seznam letů a sledoval, jestli náhodou aerolinky nepřidaly do třídy O pár volných míst, případně jestli někdo svoji rezervaci nezrušil. Díval jsem se přibližně 4-7 měsíců dopředu, na dřívější lety to nemělo smysl kvůli čekacím listinám a problémům s rezervacemi návazných letů. Nakonec se na mě štěstí usmálo a já viděl, že na lety v říjnu je tu a tam jedno místo volné. Hrozně moc jsem záviděl kolegům od Lufthansy, protože těm stačí použít webový formulář a rezervaci mají hotovou během pár minut, ale přede mnou stála překážka největší – zákaznické centrum OK Plus. Vystavení letenky totiž záleží na ochotě operátora „patlat“ se klidně i hodinu s hledáním těch správných kombinací letů, kde je ještě volno (a samozřejmě riskovat, že mu to klient potom hodí na hlavu). Poslal jsem proto na zákaznické centrum e-mail se základními informacemi (Šanghaj-Papeete a zpět v business class, pobyt přibližně 7-10 dní, termín kdykoliv říjen-listopad), dostal jsem automatické potvrzení příjmu a pak už jenom čekal.

Asi si dokážete představit tu radost, když mi za pár hodin zavrní Blackberry a já už podle předmětu zprávy vidím kódy rezervace pro lety PVG-PPT. Hurá, povedlo se! Otevírám e-mail a čtu. Z Los Angeles do Papeete a zpět s Air France potvrzeno, paráda. Ze Šanghaje do Seoulu s China Southern taky potvrzeno, super. Korean Air ze Seoulu do Los Angeles taky… moment, ne, to snad není pravda. Svítí tam WAIT LIST, neboli čekací listina. To znamená, že nemám potvrzené místo na přípojném letu a musím čekat, jestli někdo jiný letenku nezruší.Matrix – systém pro vyhledávání cen letů Proklikávám se informacemi ohledně bonusových letenek Korean Air a dochází mi rozměry celého problému – celou dobu jsem kontroloval lety Air France, ale zapomněl jsem, že Korean mají v letadlech do USA nový interiér business class a bonusové letenky ostatním společnostem dávají jenom na čekačku. Zkusmo se dívám na obsazenost stejných letů, co odlétají tenhle týden, a samozřejmě všechno plné. Cesta na Tahiti by tak skončila na check-inu v Seoulu.

Klikám v KVS toolu jak zběsilý a zjišťuji další možnosti. Do toho dostávám další e-mail, že China Southern zkrátili platnost rezervace a ta musí být zaplacená během dvou týdnů, takže čekání na uvolnění wait listu nepřipadá v úvahu. Nakonec jsem našel volná bonusová místa na letu China Southern z Guangzhou do Los Angeles, tak píšu na zákaznické centrum, zda je možné lety změnit. Za chvíli přichází odpověď, že bohužel ne, protože je přestávka mezi lety příliš dlouhá a odporuje pravidlům Sky Teamu. Takže zpátky k hledání. Korean Air nejde, Delta je úplně ten samý případ (nový interiér, takže si ostatní aerolinky ani neškrtnou) a nikdo jiný už v tom termínu neletí. Zatmělo se mi před očima. Bylo pět ráno a sen o získání Mekky všech frequent flyerů se pomalu rozplýval…

Ráno bylo naštěstí moudřejší večera. Když to nejde v byznysu, tak to zkusím v turistické třídě. Pár kliknutí a už to vidím, na stejný let Korean Air jsou ještě volná místa. Beru mobil, volám zákaznické centrum a s příjemným ženským hlasem na druhém konci bezdrátu řeším celou situaci. Ano, let s Korean Air v turistické třídě je podle pravidel možný, moment, dám to do systému, ano máte to tam, je to potvrzené, celková cena kolem čtyřech tisíc, chcete to hned zaplatit? Diktuji číslo kreditní karty a za chvíli mi ve schránce přistává e-mail s vystavenou letenkou. O pár dní později si ještě podle Seatguru u zákaznického centra rezervuji ideální místa v kabině a už nic nebrání odletu.

Dobrá, dotáhnul jsem do konce něco, o čem i profesionálové tvrdí, že to nejde. Původní cíl – získat za pár tisícovek bonusovou letenku v business class, která by za normálních okolností stála kolem 200 tisíc – se bohužel nepovedlo splnit. Lety s Korean Air budou v economy, což sráží běžnou cenu letenky někam ke 130 tisícům. I tak si ale myslím, že výsledek za investovaný čas a peníze stojí. Závěrem bych chtěl ještě obrovsky poděkovat všem lidem ze zákaznického centra OK Plus, kteří mi s vystavením letenky pomohli. Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, protože bych se vůbec nedivil odpovědi, že to nejde, případně že je vystavení příliš časově náročně. Jenže realita byla naprosto jinde – všichni operátoři, se kterými jsem komunikoval, byli naprosto profesionální, velice přátelští a bylo na nich vidět (tedy spíš slyšet), že mají opravdu radost z toho, když mohou klientovi pomoci. Dokonce i jako skalní fanoušek a frequent flyer Singapore Airlines musím uznat, že jsem měl z práce zákaznického centra OK Plus daleko větší radost než z jejich „pětihvězdičkových“ kolegů u KrisFlyeru. A to je co říct…