Severní vítr je krutý…

Několikrát jsem si už při psaní trip reportů povzdechl, že mi začíná být zeměkoule malá a že mi dochází seznam „rozumně exotických“ destinací, kam může člověk vyrazit, aniž by absolvoval roční specializovaný trénink, případně bez obav, že se za pár měsíců objeví coby spoutaný rukojmí v nějakém extrémistickém domácím videu na youtube. Pro následující výlet mě inspirovala moje první cesta z Amsterdamu do Los Angeles v roce 2000, kdy jsem poprvé na vlastní oči viděl zamrzlý oceán a věčně bílou polární krajinu severní Kanady. Už tehdy jsem si slíbil, že se na tahle místa musím někdy podívat. Jenom zjistit kam a najít nějakou vhodnou příležitost…

S rozhodováním mi díkybohu pomohli tvůrci Auto-moto-revue na steroidech – britského Top Gearu. V jednom ze svých pověstných speciálů uspořádali závod mezi speciálně upraveným terénním automobilem a psím spřežením na severní magnetický pól. Vyráželi z městečka – tedy spíš vesnice – s názvem Resolute, jednoho z nejsevernějších obydlených míst v Kanadě. Jistě, mohl jsem také zvolit variantu pro sváteční cestovatele a podívat se na Špicberky, které leží ještě víc na sever, jenže tahle destinace moc nesplňuje definici exotického místa, protože se tam člověk dostane během chvíle přímou linkou z Osla nebo Tromsø a neustále cítí, že není zas tak daleko od civilizace. Pro polárního cestovatele je to takový ekvivalent koupáckého výletu na Kanáry. Ale zpátky k Top Gearu – pro lepší pochopení situace by bylo dobré pustit si úvod oné speciální epizody.

Dobrá, takže mojí finální destinací bude Resolute. Teď už jenom zjistit, jak se tam dostanu. Hledám na internetu a vypadá to, že se na mě usmálo štěstí – na štěrkovou runway tamního letiště totiž létá hned několikrát týdně zásobovací let společnosti First Air, který nabízí pár volných sedaček pro pasažéry. Schválně se podívám, kolik stojí taková zpáteční letenka z civilizace… a po pár kliknutích myší se o mě pokouší infarkt. Ceny letenek z Ottawy se pohybují kolem šesti tisíc kanadských dolarů, protože tím směrem cestují prakticky jenom granty vybavení výzkumníci, vojáci a pár vládou dotovaných Eskymáků (pardon, chtěl jsem samozřejmě politicky korektně napsat „příslušníků prvních národů“). Cesta by se dala teoreticky zlevnit tím, že bych neletěl z Ottawy, ale jenom z Iqaluitu, hlavního města teritoria Nunavut. Nojo, jenže ani do toho Iqaluitu moc aerolinek nelétá – jenom z Ottawy First Air a Canadian North (což můj problém neřeší). Ale pozor, na webu Air Greenland se píše, že přes léto začnou jednou týdně létat do Iqaluitu z grónského hlavního města Nuuku a ceny v rezervačním systému nevypadají zas až tak nereálně. Dobrá, takže kostra výletu je víceméně hotová, půjdeme plánovat zbytek.

Dalším důležitým bodem výletu byla návštěva rodné hroudy, tentokrát s jedním speciálním úkolem – manželka toužila po tom zažít pravou českou svatbu, takže jsme se s příbuznými dohodli, že po povinně pompézní svatbě čínské uspořádáme i malou rodinnou svatební oslavu českou (pravda, bez obřadu na radnici, který jaksi pozbýval smyslu, když už jsme byli svoji). Termín jsme vybrali na přelom května a června s tím, že se žena opět vrátí východním směrem do Šanghaje a já budu pokračovat dál na severozápad. Jenže člověk míní a osud, respektive Air Greenland, mění. Zahájení provozu kanadské linky posunuli až na polovinu června, což znamenalo, že si buď budu muset vzít hromadu dovolené, abych počkal na první let, nebo budu muset spolknout hořkou pilulku a letět do Resolute z Ottawy. Slovo nakonec dalo slovo a s manželkou jsme se dohodli, že se společně plácneme přes kapsu a podíváme se společně ještě na pár dní na Island. Já potom přes Toronto doletím do Ottawy a ona se vrátí přes Kodaň a Prahu zpět do Šanghaje.

Pokud cestuju sám, tak nechávám program v destinacích víceméně punkově plynout tak, jak se věci sejdou, což je sice fajn řešení pro mě, ale rozhodně nepřijatelné pro ženu. Při představě, že budu muset stejně jako v případě výletu do Austrálie několik týdnů ladit program a komunikovat s různými cestovkami, jsem dostával osypky a rozhodnul se vyřešit situaci poměrně jednoduše – kontaktoval jsem českou společnost Exclusive Tours a nechal si od nich postavit individuální zájezd. Bylo to moje první setkání s agenturou, která se specializuje na náročnou cestovatelskou klientelu, a musím uznat, že jsem ani nečekal, jak snadno všechno půjde. S „cestovním poradcem“ Petrem Udavským jsme si vyměnili pár e-mailů ohledně základních představ, nechal jsem ho přečíst pár trip reportů a za chvíli jsem měl v mailu nástřel programu i letenek. Za těch pár let už jsem nějak pochopil, že s manželkou nepatříme ke klasické koupácké klientele a o to víc mě překvapilo, že Petr postavil program v podstatě na „první dobrou“ a nebylo na něm nutné prakticky nic měnit. Na výlety po Reykjavíku a okolí jsme měli dva dny, které jsme měli strávit cestou v obřím jeepu, na sněžných skútrech na ledovci, ve VIP salónku známé Blue Lagoon a také na palubě privátní dvacetimetrové jachty při pozorování velryb. To vše doplněné transfery s osobním řidičem a další velmi příjemnou „omáčkou“, která sice úžasně šetří čas a nervy, ale která mě nikdy nebavila zařizovat, protože s ní je při plánování pokaždé hromada starostí. I z pozice hodně zkušeného cestovatele tak musím uznat, že profíci zvládnou zájezd naplánovat mnohem lépe a efektivněji, a proto nechápu, proč se u spousty lidí setkávají lidé z cestovek s takovým despektem.

Při placení a finální konfirmaci letenek (opět musím pochválit individuální přístup agentů, kteří namísto přepisování itinerářů do „koupáčtiny“ stravitelné běžným klientem prohlásili, že pro mě určitě bude vhodnější přečíst si celou neupravenou sjetinu) se na mě hned dvakrát usmálo štěstí. Jednak jsme vychytali rozumné ceny Icelandairu, ale hlavně u First Air spustili několikadenní slevovou akci, takže jsem za zpáteční letenku z Ottawy neplatil šest tisíc dolarů, ale „jenom“ čtyři tisíce. I tak to byla v poměru na dobu letu bezkonkurenčně nejdražší economy class letenka, kterou jsem kdy koupil. Petr mi ještě doporučil, abych v Ottawě nepřespával v letištním Hiltonu, ale raději vyzkoušel Fairmont Château Laurier v centru města, což jsem s radostí odsouhlasil a šel řešit, jak se z Ottawy dostanu zpátky do Šanghaje.

Karty byly rozložené jasně – kvůli pracovním povinnostem jsem se musel na chvíli zastavit v San Franciscu a cestou zpátky do Číny bych se ještě rád někde prohřál kosti. V praxi to znamenalo vyhnout se prasečákům v podobě přímých letů z USA do Číny a vzít něco s mezipřistáním – ideálně v Tokiu nebo v Hong Kongu. United ani ANA bohužel neměli na moje termíny moc výhodné ceny jednosměrných letenek, ale u Singapore Airlines zrovna probíhala cenová akce, takže jsem skončil u hodně drsného pětadvacetihodinového routingu SFO-HKG-SIN-PVG. Ve srovnání se zbytkem akce byl nákup jednosměrky YOW-ORD-SFO procházkou růžovou zahradou (pravda, při pomyšlení na minimální servis a sardinkózní rozestupy sedaček vnitrostátních linek United Airlines jsem si raději připlatil za economy plus), zato výběr letenky ze Šanghaje do Prahy se ukázal jako tvrdý oříšek. Chtěl jsem cestovat rozumnou aerolinkou (tímto z výběru vypadly Air China, China Eastern, China Southern, Aeroflot, Air France a KLM), za rozumnou cenu (bye bye Virgin Atlantic) a za plné míle (sbohem Swiss, Lufthanso a všechny ostatní aerolinky, co nejsou ve Star Alliance). Na seznamu tak zůstaly pouze Turkish Airlines, což byla zpráva velmi pozitivní, protože za minimální příplatek (cca 3000 korun) bylo možné zabookovat místa v premium economy class.

Cesta kolem severní polokoule
Cesta kolem severní polokoule

Finální routing tedy vypadal následovně – ze Šanghaje přes Istanbul do Prahy s Turkish Airlines, potom s SAS do Kodaně, segmenty do Reykjavík a Toronta bude operovat Icelandair, krátký přeskok do Ottawy s Air Canada, zpáteční letenka na trase Ottawa – Iqaluit – Arctic Bay – Resolute Bay s First Air, vnitrostátní peklo s United Airlines přes Chicago do San Francisca a nakonec singapurský maratón přes Hong Kong a Singapur zpátky do Šanghaje. Zkrátka a dobře, cesta kolem světa s krátkou zastávkou poblíž severního pólu a bezkonkurenčně nejvíc exotický routing, který jsem kdy naplánoval.

Pokračování seriálu najdete zde