Turci táhnou na Prahu

Večer před odletem mě zastihl uprostřed horečných příprav. Za normálních podmínek bych nějaké balení zavazadel vůbec neřešil a jenom půl hodiny před opuštěním bytu naházel do příručáku pár svršků a elektroniku s tím, že zbytek věcí kdyžtak dokoupím cestou, ale tentokrát jsem se musel chovat trochu víc zodpovědně.

První díl seriálu najdete zde

Předpověď počasí v Resolute totiž hlásila -10°C a silný severní vítr, který dokáže mráz bez problémů zdvojnásobit, takže jsem musel ze skříně vytáhnout polárnické oblečení, které jsem potřeboval naposledy před pár lety při zimním výletu na čínskou část Sibiře (pravda, tam bylo -32, takže jsem měl na sobě ještě o jednu vrstvu víc). Několikrát jsem se ujistil, že mám opravdu všechno, protože se opravdu nedalo očekávat, že bude mít HUDYsport prodejnu mezi ledními medvědy a zapomenout si třeba takové rukavice by mohlo představovat neřešitelný problém.

Klasické červnové oblečení
Klasické červnové oblečení

Jenže to nebyla moje jediná starost. Museli jsme s manželkou navíc promyslet, jak pořešit rozložení věcí do zavazadel. Situace byla poměrně jednoduchá – na cestu do Evropy jsem s sebou měl příruční bágl, příruční kufřík (ten musel bohužel dolů do zavazadlového prostoru) a velkou sportovní tašku na oblečení (původně určenou k přepravě výzbroje a výstroje pro profesionální paintball). Manželka si připravila velký růžový kufr a také příručák na kolečkách. Instinktivně jsem vycítil průšvih, takže jsem se pro jistotu zeptal, do čeho si dá věci, které bude potřebovat na túrách po Islandu. Odpověděla, že přeci do toho příručáku na kolečkách. Zalapal jsem po dechu a snažil se jí vysvětlit, že to není zrovna ideální zavazadlo na chození po islandské divočině. Nakonec jsem ji za pomoci fotografií skalnatých masivů přemluvil, aby si vzala malý batoh a po dalších deseti minutách dokonce souhlasila s tím, že si vezme bytelné turistické pohorky místo tenkých čínských tenisek, které jsou sice v divočině úplně na houby, ale zato hezky vypadají a nezaberou moc místa v kufru. Připadal jsem si trochu jako slovenský bača, co se snaží českým turistům vysvětlit, že do Tater nejsou sandály s tlustými ponožkami ideální obuv. Fajn, takže první průšvih jsem zažehnal, takže zpátky k laborování k zavazadly. Do Resolute se mi opravdu nechtělo tahat víc věcí než jeden bágl a sportovní tašku s věcmi na zbytek cesty kolem světa (včetně takových drobností jako parašutistická kombinéza a karbonová helma, protože jsem chtěl v Praze i San Franciscu trénovat v tunelu), ale zároveň mi nepřišlo fajn, že by měla žena tahat bágl a dva kufry z Islandu zpátky do Šanghaje. Bylo to trochu jako hrát trojrozměrný Tetris, ale nakonec jsme metodou pokus-omyl dospěli k finálnímu řešení.  Manželka poletí z Prahy na Island jenom s batohem a mým příručákem (velký kufr a zbytek věcí nechá v Praze) a cestou zpátky z Prahy do Šanghaje složí bágl do příručáku – jeden velký a jeden malý kufr by měla v pohodě zvládnout…

PVG-IST, TK27, B777-300ER

Cestou na letiště jsem přemítal, jaký asi let s Turkish Airlines bude. Zatím jsem s nimi letěl pouze jednou na otočku ze Šanghaje do Prahy, jenže to bylo v business class a ještě ve „starých“ Airbusech 330 a 340, dávno před začátkem jejich šílených pokusů s několika verzemi interiérů a různými pronájmy Boeingů 777. Začátek byl poměrně solidní – fronta na check-inu minimální a v pozdně-jarní večerní špičce, kdy se mezi sebou mísily davy cesťáků a charterových koupáků, byly naštěstí otevřené skoro všechny pasové přepážky, takže i na imigračním šlapalo všechno poměrně svižně. Další příjemnou zprávou bylo otevření nového salónku Air China, který byl umístěný v hlavní budově, kde je výrazně víc místa než na terasách nad gaty. Dvoupatrová prostorná lounge má podobný design jako některé německé Senator Lounges – v dolním patře je tiché sezení a z občerstvení jenom pití a sušenky, ale stačí vyjet po eskalátorech do horní části, kde je plnohodnotný bufet. Pravda, už bylo krátce před půlnocí, takže byl typicky čínsky vyjedený, takže jsem musel improvizovat a naložit si plný talíř zákusků, abych se aspoň trochu najedl (stává se už tradicí, že na večerní lety přiběhnu z práce s jazykem na vestě a nestíhám ani dva redbully, natož nějakou večeři).

Trasa letu
Trasa letu

Nějakých deset minut před začátkem boardingu jsme dorazili ke gatu, kde panoval na čínské poměry až neuvěřitelný klid – nikdo se netlačil v chumlu kolem agentů, naopak všichni potichu seděli na sedačkách a koukali do tmy za oknem, kde se zrovna nakládala bagáž do našeho Boeingu. Pak přišel tradiční pre-boarding pro rodiny s dětmi a invalidy a za chvíli se otevřela levá ulička určená cestujícím business class a premium economy (z toho by si mohli vzít příklad u Singapore Airlines a vzít zpátky „geniální“ rozhodnutí, že Star Gold pasažéři půjdou economy uličkou a budou se tak muset pokaždé prodírat skrz frontu). Po dlouhých eskalátorech jsme sjeli k nástupnímu mostu, ještě obligátní dvojí kontrola palubních vstupenek podporující zaměstnanost na letišti, a už jsme byli na palubě. Musím uznat, že kdybych nevěděl, jak vypadá u Turkish Airlines business class, asi bych se začal s letuškou hádat, že nás poslala do špatné kabiny. V premium economy sekci totiž byly široké sedačky (identické s těmi, které aerolinky používají v short-haul business class) s velkorysým prostorem na nohy. Doteď jsem považoval za nejlepší premium economy v podání Air New Zealand a Virgin Atlantic, ale tohle bylo ještě o něco lepší (a znám dost aerolinek, které by něco podobného nabízely jako plnohodnotnou long-haul business class). Ostatně podívejte se na fotky – ty mluví za vše…

Víceméně přesně dle letového řádu jsme odrazili od gatu a zcela zaplněný Boeing 777 vyrazil hledat ve tmě runway. Startovalo se směrem na jih, takže po obligátním nastoupání do tisíce metrů, stažení plynů a chvilkovém udržování hladiny opět zaburácela dvojice mikulinů (pardon, síla zvyku ze čtení Ohníčku, mám samozřejmě na mysli motory General Electric) a táhlou stoupavou zatáčkou přes předměstí Šanghaje nabral náš stroj kurz severo severo západní. Jestli něco na nočních letech nemám rád, pak je to prodleva mezi startem a večeří. Člověk je unavený, má hlad, už by nejradši přepnul do hibernačního režimu, ale v kabině je neustále světlo a letušky cosi kutí v galley. Nepříjemné čekání naštěstí více než vykompenzovala kvalita servírovaných pokrmů. Turkish Airlines mají pro premium economy speciální menu, které se podává stejně jako v business class na porcelánu a i když bylo kuře se zeleninou evidentně produktem čínského cateringového pekla, celková prezentace jídel a hlavně úžasné předkrmy opět patřily spíš do byznysu (a popravdě řečeno nechápu, jak se něco takového může Turkish Airlines vyplatit).

Naházel jsem do sebe jídlo, odmítnul kafe se zákusky a začal jsem se prohrabovat nabídkou IFE. To sice nedosahovalo kvality Cathay Pacific nebo „redeye  collection“ Singapore Airlines, ale filmů i seriálů tam bylo víc než dost. Nakonec jsem skončil u jakési novodobé verze Honu na ponorku s názvem Phantom, což se ukázalo jako skvělé rozhodnutí, protože mě rozvláčný děj s postupně bublajícím konfliktem mezi kapitánem a politrukem dokonale uspal. Probudil jsem se až někde nad Baku a v mírně rozespalém stavu jsem dokoukal zbytek snímku, takže mi ani moc nevadily scénáristické pitomosti, kvůli kterým si film vysloužil od českých kritiků krásných 53%.

Podobné nepříliš lichotivé hodnocení bych nejradši dal také snídani. Ne že by vypadala nebo voněla nějak zle, ale proložit dva tenké plátky toastového chleba vlhkou vaječnou hmotou a rozbředlým sýrem by si netroufnul ani Babica nebo United Airlines. Na většinu jídla jsem tedy rezignoval s tím, že se najím až v restauraci na letišti. Za oknem totiž pomalu začalo svítat a my jsme se sérií klesavých zatáček pomalu ale jistě blížili k cílovému letišti. Přistání proběhlo jak do peřin a po pár minutách pojíždění jsme konečně zastavili. Jenže betonový plac za oknem nevypadal zrovna jako prostor před nástupním mostem, a taky že ano – venku zaparkovalo několik autobusů a celé osazenstvo Boeingu 777-300ER, což – jak sami uznáte – není zrovna nejmenší letadlo, muselo ven hezky oldschoolově po schodech. No, aspoň že bylo venku teplo…

Když jsme konečně dorazili do útrob letištního terminálu, bylo už něco krátce před šestou ráno, ale odpolední linka do Prahy odlétala až ve tři čtvrtě na pět odpoledne. Tohle masochistické čekání jsem si naštěstí zvolil dobrovolně, protože jsem chtěl otestovat další zajímavou věc, kterou Turkish Airlines nabízejí tranzitním pasažérům, a sice bezplatnou prohlídku Istanbulu. Jistě, znamenalo to čekat dvě a půl hodiny ve Starbucks (hurá, konečně snídaně) vedle přepážky aerolinek, kde se postupně sešla skupinka asi dvaceti dalších výletníků, ale už z přivítání od průvodkyně bylo jasné, že nepůjde o povinně oddrmolené pochodové cvičení. Mladá dívčina nás perfektní angličtinou přivítala v Istanbulu a odvedla nás ven, kde už čekal dvoupatrový autobus v turistické úpravě s otevřenou horní částí. Následovala přibližně půlhodinová cesta podél Bosporu do centra, kde jsme zaparkovali před malou restaurací a šlo se na (pro mě v pořadí již třetí) snídani. Překvapilo mě, že jsme dostali opravdu hodně jídla a navrch i vynikající čaj a nikdo nás „poturecku“ nenutil dokupovat další pití nebo platit „povinné“ bakšišné (jaká to pohoda proti situaci před patnácti lety, kdy jsme s kamarádem projeli v Karose jisté brněnské cestovní kanceláře velkou část středního Turecka). Po jídle už začala prohlídka.  Za těch pár hodin (od devíti do tří odpoledne) se dají stihnout prakticky jenom ty nejzásadnější památky, což ale nikomu nevadilo, protože Modrá mešita, Hagia Sophia, podzemní cisterny a hipodrom jsou beztak na „wish-listu“ každého návštěvníka turecké metropole. Na konci prohlídky jsme se vrátili opět do stejné restaurace na oběd (tradiční turecká jídla, na můj vkus velmi povedená) a skupinka, která nepokračovala odpolední částí výletu, což byl i náš případ, se opět vrátila do autobusu směr letiště.

 

Pokud budete mít možnost a ještě jste v centru Istanbulu nikdy nebyli, určitě si naplánujte layover tak, abyste mohli na podobnou prohlídku také vyrazit, ten zážitek opravdu stojí za to.

PVG-IST, TK1769, A321-200

Protože už jsme měli ze Šanghaje nafasované palubní vstupenky na let do Prahy, mohli jsme hned projít k rentgenům. V recenzích na internetu někteří cestující popisují horory o tom, kterak museli ve frontě čekat déle než hodinu, ale my jsme evidentně vychytali nějaké hluché místo, protože fronta před bezpečnostní prohlídkou zabrala jenom pár minut. Víc bych ostatně ani nevydržel, protože si hned za nás stoupla mladá plnoštíhlá Američanka, která afektovaným ječákem vysvětlovala postaršímu kanadskému páru, kterak zrovna letí do Keni provádět dobrovolnickou činnost a jak je důležité pomáhat v zemích třetího světa a rozdávat jídlo, aby už nikdy neměli hladomor. Slečně jsem v duchu popřál příjemné vystřízlivění ze sluníčkového snu, a co nejrychleji jsem na pás vyložil všechny kovové předměty, abych se dostal do bezpečné vzdálenosti, než mi rupnou nervy. Jenže nebyl všem trablům konec – na pasovce jsem si vybral špatnou frontu, protože přepážku zašpuntoval jakýsi Jemenec, jehož manželka měla evidentně v nepořádku dokumenty. Hádal se s úředníkem pět minut, pak deset a teprve po patnácti minutách ho nadřízený vykázal do kanceláře a já mohl konečně dostat do pasu výstupní štempl. To je bohužel daň za to, že se Turkish Airlines podařilo najít díru na trhu a stát se hlavní aerolinkou, která obsluhuje některé – řekněme, že z pohledu Evropana nepříliš tradiční – destinace.

Odletová tabule v Istanbulu
Odletová tabule v Istanbulu

Samotný let do Prahy už tak zvláštní nebyl a odvíjel se víceméně dle očekávání – nastupovali jsme opět přes autobus, tentokrát do Airbusu 321 s moderními sharklety na koncích křídel. Turkish Airlines na rozdíl od některých jiných aerolinek nemají vysoké hodnocení na SkyTraxu zaplacené, ale poctivě zasloužené skvělým vybavením letadla i servisem. V každé sedačce tak byla obrazovka se stejným systémem IFE jako na dálkovkách, jídlo jsme si mohli vybrat z nádherného skládacího menu vytisknutého na tvrdém papíře, a když mi na stolku přistálo kuře s bramborovou kaší, nezbylo než uznale zamručet, protože šlo o jedno z nejlepších jídel, které jsem kdy v economy class jedl (a to neříkám jako člověk, co létá s Deltou, ale jako člověk zvyklý na Singapore Airlines, Asianu a Cathay). Pokud bych byl opravdu hnidopich, tak bych musel pokárat akorát tak necitlivý výběr letové hladiny (nepříjemné turbulence nás provázely po většinu letu). Dál už to byla česká klasika – přelet nad vltavským údolím, jemné dosednutí na runway a pár minut kličkování, než jsme konečně zaparkovali u nástupního mostu. Manželku jsem poslal na pasovku jako první (v duchu jsem se chystal přispěchat na pomoc, pokud by ji úředník griloval nepříjemnými dotazy), ale k mému zděšení prošla bez většího zdržení, zatímco můj pas si policista několikrát detailně prohlížel, jak bych snad byl agentem rozvědky nějakého nepřátelského státu. Hurá, už jsme doma…

Turkish Airlines po právu patří k nejlepším aerolinkám v Evropě (respektive jsou nejlepšími aerolinkami v Evropě) a jejich premium economy produkt prakticky nemá u světových aerolinek konkurenci s podobným poměrem cena/výkon. Několikrát jsem si během letu říkal, že tohle se jim přeci ani nemůže vyplatit (manželčina zpáteční letenka stála lehce přes 30 tisíc korun českých a moje jednosměrka něco kolem pětadvaceti) a evidentně jsem nebyl daleko od pravdy, protože Comfort class (jak Turkish Airlines svůj premium economy produkt nazývají) během několika příštích měsíců z palub letadel zmizí a všechny stroje se vrátí zpět ke klasické konfiguraci se dvěma třídami. Je to škoda, ale přijde mi, že si za to mohou turecké aerolinky trochu samy – možná to s tou agresivitou, expanzí a tlakem na kvalitu i cenu trochu přehnaly. Ostatně takové Lufthanse evidentně pijou krev víc než kdo jiný, protože členové programu Miles and More dostanou za lety s Turkish Airlines jenom 25% statusových mil (což je i u na míle skoupé Lufthansy poněkud neobvyklé a evidentně jde o neverbální výraz pro „jestli s nima poletíte, přesolíme vám příště Eintopf“).